Jsem holka z věřící rodiny, která vždy byla vedená k Bohu a principům, jež z křesťanského způsobu života vyplývají. Rodiče mi vždy říkávali, jak jsem krásná a jak mne milují. Tím nejdůležitějším, co mi bylo předáváno, bylo, že Bůh mne miluje takovou, jaká jsem, a že pro něj jsem krásná uvnitř i navenek. Tyhle pravdy však každý z nás musí ve svém životě objevit sám.

Věděl jsem, že Verča je křesťanka, to bylo vidět, hned jak vešla do třídy. Jeli jsme se školou na „adapťák“, šli jsme na nějakou rozhlednu a úplně „náhodně“ jsme si vytáhli dvojice. Tak jsme se začali bavit, Verča mi začala pouštět nějakou křesťanskou hudbu, mně se to hrozně líbilo, a tak jsme se dostali k Bohu, k Ježíši, jak ona žije, co žije, a já jsem viděl ten rozdíl. Byl jsem hrozně rád, že mi o Bohu řekla, protože jsem v té době hledal něco takového.

V létě, před nástupem na gymnázium, jsem dostala prorocké slovo, že se budu modlit za spolužáky a Bůh si mě použije k tomu, abych je k němu přivedla. Velmi mi položil na srdce obraz, který přijal Jason Morrison – viděl Brno z ptačí perspektivy a v něm spoustu malých světýlek. To jsou lidi, kteří jsou připraveni slyšet o Kristu. Mluvím o Bohu s hodně lidmi, ale nevidím do jejich srdce, nevím, jestli to je člověk, do kterého mám investovat svůj čas. To vidění mi v tom hodně pomohlo. Vždycky, když se s někým bavím, mě hned při prvním rozhovoru něco „ťukne“ a vím, jestli to je to světýlko.

Snad každý člověk má nějaké sny. Kluci se chtějí stát piloty nebo závodníky či slavnými fotbalisty a děvčata zase zpěvačkami nebo třeba princeznami. Ale i v dospělosti máme sny. Některé sny zůstanou jen sny a nikdy se nestanou skutečností. Některé sny se nám ale splní a my můžeme dělat to, o čem jsme snili a po čem jsme toužili. A potom existují také sny, které nám dokonce dává Bůh. Možná je tak nenazýváme. Jsou to naše touhy, přání, plány do budoucna, o kterých přemýšlíme a přejeme si, aby se naplnily. Možná jste také už něco takového prožili. V určitém okamžiku se vás silně dotknou nějaká slova, která slyšíte nebo čtete, nebo vás osloví vás setkání s nějakým člověkem. A to se stalo mně.

Už tři roky pracuji v čokoládovně Zora v Olomouci. Dost lidí ví, že jsem křesťan, a s některými, když mají zájem, se bavím o Bohu. Mohu jim svědčit i svým životem. Vím, že tam je moje místo, i když se tam pořád nic „velkého“ neděje.

Narodil jsem se 20. března 1961. Celý život bydlím v Havířově, kromě krátkodobých pobytů ve vězení a v azylu (před mafiány). Narodil jsem se do dělnické rodiny se třemi sourozenci – bratry jako nejmladší. Vyrůstal jsem v dobré rodině, dětství jsem měl krásné.