A to je právě ten problém, říkala si Judita loni v létě. Jsem křesťanka už řadu let. Dělám všechno, co mám. Dodělám vysokou školu, najdu si zaměstnání. Vdám se a budu mít rodinu. Budu aktivní ve sboru. Taková příjemná idylka, že? Jenže to já od života nechci. Chci něco víc a něco hlubšího. Mám pocit, že mi život utíká skrz prsty a můj křesťanský život je tak trošku nuda. Něco tomu chybí. NĚCO.

Modlila se. Přemýšlela. Četla. Modlila se. Četla. Modlila se. A mezitím žila svůj normální život.

A věci se začaly měnit. Nenápadně, ale přišlo to.

Ze Sjezdu mládeže odjížděla povzbuzená a nadšená pro evangelizaci. Pane, tohle bych chtěla. Mluvit s druhými o tobě. Modlit se s nimi. Vidět, jak se jejich životy mění. Bavit se s nimi o tom, proč vlastně nevěří nebo proč věří tomu, čemu věří.

A jsi ochotná se pro to něčeho vzdát? Vzdát se něčeho kvůli mně? Asi ano. Co by to mělo být? Co třeba ta internetová online hra, kterou hraješ? Vzdala by ses jí kvůli mně? Judita hned věděla, o co jde. Na té hře nebylo nic špatného, jen to, že vyžadovala její čas. A to do té míry, že svůj den řídila tak trochu podle ní. Stavěla si v ní svou farmu, takže se potřebovala připojit, kdykoliv jí dozrála pšenice, dostavěl se dům a podobně. Nic špatného. Jen jí to začalo nenápadně řídit život.

Vzdát se toho bylo až směšně jednoduché. A zároveň nebylo. Chvíli bojovala, zvažovala pro a proti. Její dřívější zkušenosti s Bohem ji ale přesvědčily o tom, že se vyplatí poslechnout.

Tak dobře, Pane. Jen co dojedu domů, hned to smažu.

Úleva.

Další krok na sebe nenechal dlouho čekat.

„Učíš se v neděli, nebo ne?" ptal se jí jeden věřící kamarád z univerzity.

„No, samozřejmě, že jo. O nedělích například nedělám brigády ani neuklízím, ale učit se učím. To by snad ani jinak nešlo. Proč se ptáš?"

„Můj spolubydlící se totiž o nedělích nikdy neučí. Že prý když den odpočinku, tak opravdu odpočívat. Vždycky si dělá, co ho zrovna baví, a já se tam mořím s psaním seminárek."

„Zajímavé."

A Juditě to nešlo z hlavy.

Vzdáš se kvůli mně své neděle? Jsi schopná se v neděli neučit a dát ten den opravdu mně? Neučit se, ani když hoří termíny a věřit mi i v tomhle?

A co teda budu o nedělích dělat?

Číst si Bibli, modlit se, zavolat někomu, na koho sis už dlouho neudělala čas. Nebo si přečíst tu knížku o modlitbě, kterou máš už rok odloženou na poličce, ale prostě na ni nemáš čas. Nebo pro tebe vymyslím ještě něco jiného. Uvidíme.

Hm. Tak... tak já to teda zkusím.

Ta první neděle byla opravdu zvláštní. Nezvyk. Na druhou stranu, bylo osvobozující jen si prostě odpočinout a nemuset nic dělat do školy. V těch prvních měsících se ještě některé neděle učila, hlavně když přišly testy a zkoušky. Pak v tom zase začala být důslednější a to další zkouškové zvládla naprosto podle nových zásad. Včas a bez potíží.

Jednou z těch „nedělních knih" byla krátká brožurka o lidských starostech. Že i když je člověk křesťanem a tedy pro něho platí verš „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží," často si svoje starosti dál nese s sebou. Stará se o to, co bude zítra. Jak zvládne tu zkoušku ve škole, jestli dojede včas na důležitou schůzku. Co když onemocní? Co rodina? Co budoucnost?

A tak dále a tak dál. Povětšinou to jsou věci, které člověk svým staráním vůbec neovlivní, jen ho to tíží a tíží. Proč nevzít Boha v tomto ohledu za slovo? ptal se dotyčný autor. Dát mu svoje starosti výměnou za ty jeho. Bohu leží na srdci jeho ztracené děti, které ho možná hledají, ale na špatných místech, anebo možná ani to ne. Pokud člověk tuhle výměnu přijme, zbaví se svých starostí a ty Boží neponese sám, Bůh v tom bude s ním. Je to o ochotě a připravenosti. Jít tam, kam je člověk poslán, a říct to, co má. I když mu to třeba připadá zvláštní, i když se mu třeba nechce.

Juditě se tohle líbilo. Ohromně. Zvláště proto, že zrovna vůbec, ale vůbec ve škole nestíhala a netušila, jak všechno napíše a přečte v daných termínech. Zbavit se takhle jednoduše svých starostí by se jí hodilo. Jenže přijmout výměnou ty Boží? Jde o několik miliard lidí. To je hodně.

Nenechám tě v tom samotnou a budu s tebou. Jde jen o to, jestli budeš ochotná jít, když tě někam pošlu, a dělat věci, do kterých se ti moc nechce. Jít mezi lidi, i když by ses třeba radši někde zašila s knížkou nebo se podívala na film. Modlit se za lidi, na které ti ukážu. A dokonce s nimi i mluvit. Prostě a jednoduše být mou vyslankyní mezi lidmi, kteří jsou kolem tebe.

Měla strach.

Je to sice lákavé pozvání, ale zase půjdu do neznáma. Takhle se může stát úplně cokoliv! Kdo ví, za kým mě, Pane, pošleš? Nebo koho ke mně přivedeš? Co když mi řekneš, že mám zajít za nějakým divným člověkem? Nebo za někým, koho vůbec neznám? Anebo za někým, s kým se znám velmi dobře! Už tak si někteří lidi myslí, že jsem dost divná, a když si představím, že...

Přestaň panikařit. Zkus mi věřit.

Tak dobře, Pane. Pokud si mě můžeš a chceš použít, půjdu do toho. Vždyť já vlastně nemám co ztratit.

Zkusila to a vykročila.

Nebylo to jednoduché a nebylo to hned, ale Pán postupně začal posílat do jejího života nejrůznější lidi.

Spolužačka agnostička, jejíž blízký příbuzný umíral na rakovinu. Mohla se s ní modlit a mluvit o Bohu. Po roce rozhovorů a modliteb se u této mladé dámy hodně věcí změnilo. Není znovuzrozenou křesťankou, ale označuje se za věřící. Příbuzný zemřel, ale to otevřelo dveře k rozhovorům o smrti, životě po smrti a duchovním světě.

Jiná slečna byla krátkodobou spolubydlící Judity. Byly spolu možná jen čtyři dny. Jednou si povídaly a ta slečna si všimla, že má Judita na stole Bibli. Nasměrovalo to celý rozhovor ke křesťanství. Slečna se prohlašovala za upřímnou ateistku, protože podle ní věda a víra nemohou existovat vedle sebe. Nicméně ji zajímalo, jak si křesťané představují nebe.

Možná lehká otázka, řeknete si. Judita ji ale nebyla schopna odpovědět jednoduše, a tak mluvila o Pádu lidstva v zahradě Eden, o hříchu, který lidstvo trápí. O tom, proč Ježíš Kristus musel zemřít – aby smířil člověka s Bohem. A že nevíme přesně, jaké nebe bude, ale víme, že budeme doma, že nás čeká Bůh, který je láska a kterého milujeme. A že co oko nevidělo a ucho neslyšelo, připravil Bůh těm, kteří ho milují. A že je tedy zbytečné si něco představovat. Slečna seděla a poslouchala. Už se nesetkaly, ale je důležité, že slyšela. A třeba se ozve časem. Kdo ví.

Takových příběhů a zážitků začalo Juditě přibývat a přibývat.

Zároveň s tím ale přicházely další výzvy. Co za něco stojí, musí něco stát. A tak i tady.

Jsi ochotná se postit? Za svou kamarádku, kterou v církvi vlastně už moc nepotkáváš? Za lidi, s kterými se potkáváš na koleji? Za své spolužáky...? Jsi ochotná se něčeho zříct kvůli mně?

Rozhodla se, že to zkusí. Že do toho půjde.

Napoprvé to byly tři dny o Vánocích. Rozhodla se pro částečný půst – ze sladkého jenom ovoce, z pečiva jen chleba. Z internetu jen to nejnutnější – email a podobně. Ne koníčkům a zálibám. Čtení jen Bible nebo to, co spadalo do kategorie „nedělní čtení."

Ani si nevzpomínala, kdy se naposledy postila, možná před rokem? Před třemi? A teď najednou tři dny za sebou. Věděla, že to bude těžké. A bylo. Ale zvládla to a po nějaké době uviděla v životě své kamarádky změnu k lepšímu.

A tak, když přišla výzva k dalšímu půstu, šla do toho zase. Někdy to byl den či dva, někdy týden. Někdy byly výsledky vidět hned a jindy až po několika týdnech či měsících.

Život nebyl jednodušší. Ale byl napínavější a plnější. Někdy to bylo těžké, ale...

Stojí mi to za to, říkala si Judita. Opravdu mi to za to stojí.

-----

Během toho posledního roku jsem s Juditou často mluvila a modlila se za ni. Viděla jsem, jak se mění ona sama i lidé kolem ní. Fascinovala mě. Pozorovala jsem ji, poslouchala její příběhy a přemýšlela, jestli bych byla schopná najít dost odvahy a udělat to, co ona. Přece jenom, bezvýhradné odevzdání se do Božích rukou zní velice nebezpečně. Pak se opravdu může stát cokoliv. Je to risk.

Blíží se přelom roku. Novoroční předsevzetí. Hm.

Co by se stalo, kdybych letos vzala Boha a jeho Slovo za slovo? Kde bych pak byla za rok? Možná bych pak i já měla co vyprávět.

Třeba se i mně Pán letos zeptá:

Věříš mi? Tak pojď... Zkus, jestli tě udržím. Nenechám tě spadnout, chytím tě. Ale musíš skočit!

Judita skočila.

A já?

Klára Kratochvílová